Olomouc vede dvacet let téměř tatáž reprezentace. To rozvoji města neprospívá. Volby mohou přinést potřebné „vyvětrání“.
napsala Eva Lebedová
Politoložka, kandidátka koalice ProOlomouc + Pirátská strana
V Olomouci jsme dlouhodobě svědky znepokojujícího zamrznutí vládnoucí sestavy na radnici. Během více než třicetiletého polistopadového vývoje zde nedochází k dostatečné alternaci moci mezi vládnoucími a opozičními stranami. Olomoučtí lidovci se účastní vládnutí nepřetržitě 32 let, ODS je u moci od roku 1994 a bez přestávky pak posledních 20 let. Došlo k dlouhodobému rozdělení politické moci mezi tyto strany, a vznikl tak dlouhodobý mocensko-stranický kartel. Součástí kartelu byla dlouho i ČSSD, která strávila u moci dohromady 24 let. Ta už však byla nucena kartel opustit kvůli ztrátě voličů. Nahradilo ji hnutí ANO.
Na počátku dubna jsem napsala komentář „Zadluženost města jako výsledek mocenského kartelu“. Článek vzbudil poměrně velký rozruch, pochopitelně u vládnoucích olomouckých stran a některých jejich politiků. Pojem „kartel stran“ ani jeho obsah jsem si však nevymyslela. Jde o odborný politologický termín. V 90. letech 20. století s ním přišli špičkoví politologové Richard S. Katz a Peter Mair (1995). Detailně popsali, co to je tzv. kartelová strana, jak vypadá vytvoření kartelu mezi politickými stranami a co tato situace obnáší pro voliče:
„Kartel stran snižuje možnost potrestat jednotlivé strany nepřízní voličů… V podstatě se vytvořil model kontroly volebního soupeření kartelem… Vliv voleb zůstává zachován, ale pouze do té míry, že výsledek rozhoduje o postavení jednotlivých stran (frakcí) uvnitř kartelu. Strany se tak v podstatě snaží ovládnout průběh volební kampaně. Cílem je zachovat stabilitu celého kartelu a eliminovat možnost volební porážky. Výrazný volební neúspěch některého z členů kartelu ohrožuje stabilitu celku a funkčnost koalic na všech úrovních politiky. Rizikem je zvyšování nákladů na nová jednání a vyvažování sil uvnitř kartelu, které by mohly posilovat politické subjekty mimo kartel. Strana kartelu má proto tendenci tlumit soupeření mezi jednotlivými ,frakcemi‘. Politika se stává profesí (job) orientující politiky na zajištění si co nejdelší politické kariéry… Stabilita je důležitější než velký politický úspěch, který může být příčinou ,nebezpečných‘ změn. Politika se stává více zaměstnáním pro politiky než službou veřejnosti. Kartel stran se tedy vyznačuje vysokou mírou vzájemné tolerance a solidarity umocněné poznáním, že žádná z hlavních stran není dlouhodobě vyřazena z účasti na vládě. Rozložení politických sil málokdy přináší jasné vítězství jedné politické straně.“
Sami čtenáři mohou posoudit, nakolik se tento čtvrt století starý popis z pera renomovaných zahraničních odborníků hodí na dlouhodobou olomouckou realitu. Přestože je řada negativních dopadů kartelu patrná již z citovaného textu, můžeme se ptát dále: Proč je jakýkoli politický kartel špatný? A proč je v demokratické politice tak důležité časté střídání vlád u moci (v celostátní i lokální politice)?
Voliči se ve volbách vyjadřují, zda jsou s aktuální politikou vládních stran spokojeni, či nikoliv. Volební výsledky jsou určitým zrcadlem fungování jednotlivých stran a jejich čelných politiků. Voliči mají možnost pokračovat v podpoře vládnoucích stran, nebo jejich vládě vystavit stopku. To je případ, kdy se k moci dostává opozice a do opozičních lavic naopak usedá předcházející vládní garnitura.
Olomoucký problém?
V čem je problém v Olomouci? K úplné výměně vládnoucích stran zde ani jednou za celých 32 let nedošlo. V koalici pokaždé zasedla KDU-ČSL a takřka vždy také ODS. Znamenalo to, že ve všech nastavených procesech na radnici i ve způsobech politické spolupráce v zásadě fungovala značná kontinuita a ke škodě města i prohlubování negativních vzorců této spolupráce. Konkrétněji např. vytvoření vazeb mezi politiky s obdobnými mocensko-politickými či mocensko-ekonomickými zájmy a utužení dlouhodobých vazeb na ekonomické zájmy lobbistických skupin ve městě. Naopak efektivní role politické opozice postupně oslabovala tím, jak nebyla schopna vstoupit do tohoto dlouhodobě zaběhnutého modelu a stát se reálnou alternativou. Čas od času se sice radniční koalice mírně obměnila, tu vstoupila nová strana, tu se změnilo pořadí vítězů. Nikdy ale na radnici vlastně nezavál zcela nový, svěží vítr, který by přinesl potřebné zpřetrhání dlouhodobých politických vazeb a neúměrného vlivu některých politiků, popřípadě na ně napojených lobbistických skupin či jednotlivců.
V letošních komunálních volbách kandiduje v Olomouci poprvé koaliční subjekt SPOLU, složený z ODS, KDU-ČSL a TOP-09. Jde o subjekt, který v podzimních sněmovních volbách kandidoval jako spojená politická hráz proti posilování moci Andreje Babiše a vítězství hnutí ANO. Tato středopravicová kandidátka tří stran byla ve volbách úspěšná a Andrej Babiš se podruhé nestal českým premiérem. Hlavní cíl se naplnil. Ve vládě zasedly opoziční strany a došlo k potřebnému vystřídání u moci. Jenže jaký cíl může mít spojení těchto sil v olomouckých komunálních volbách? Volič asi nemůže věřit tomu, že to má být odstavení od moci hnutí ANO, když s ním ODS i KDU-ČSL vládly v předchozích čtyřech letech v koalici na radnici. Jde spíše o marketingové využití úspěšné značky SPOLU ze sněmovních voleb a využití tzv. rebrandingu k zamaskování kartelové podstaty spojenectví ODS a KDU-ČSL, v tomto případě navíc včetně TOP 09.
Nová značka SPOLU je jen novou nálepkou zakrývající starý známý kartel těchto stran v Olomouci.
Olomoucké politice chybí svěží vítr, který by vyvětral zatuchlé, kartelové prostředí na radnici. Svěží vítr mohou přinést nové osobnosti bez výše popsaných vazeb. Rada města potřebuje zásadní, nikoliv jen kosmetickou proměnu. Voliči mají v letošních volbách dvě možnosti. Buď si opět zvolí strany olomouckého kartelu, které jsou zodpovědné za katastrofální stav městské kasy a za řadu dalších hříchů (viz níže) – nebo se rozhodnou dát šanci a silný mandát opozičním stranám a jejich novým osobnostem, které si žádný z těchto průšvihů s sebou do voleb nenesou.
7 hříchů současné koalice
1. Nejvyšší dluh z velkých měst v česku
Téměř 2 miliardy dluhu dusí rozvoj a údržbu. Kosmetické snížení nic neřeší. Radnice látá rozpočet novým úvěrem, kvůli čemuž splátky s úroky přesáhnou v příštích letech 200 milionů ročně. Vedení města nemá odvahu začít obří dluh snižovat.
2. Mocenský kartel už 20 let
Stále stejné strany vládnou téměř čtvrt století. Změny jsou kosmetické, klientelistické sítě sílí. Chybí vize, odvaha, ambice. Udržení moci má přednost před rozvojem.
3. Chaos místo manažerského vedení
Velké ani malé projekty město neumí dotahovat. Zpackané rekonstrukce městských tříd, mostů, špatně navržená tramvajová trať. Při vleklých stavbách zavřená půlka města.
4. Zastaralá infrastruktura
Opravuje se až tehdy, když jsou koleje, potrubí a školy v havarijním stavu. Chodníky se obnovují nesystematicky a draze, zrušených přechodů je víc než opravených. Vodárenské sítě v centru jsou někdy i z předminulého století. Bez změny přístupu se z města stane za pár let stále rozkopané staveniště. Na rozvoj infrastruktury peníze nejsou.
5. Multihala za 2 miliardy
Velikášský sen nad možnosti nejzadluženějšího města, které nemá na základní výdaje a nedotáhne včas ani vodopád v parku. Přesto už projekt spolykal miliony.
6. Zájmy developerů před občany
Město skáče, jak vyvolení developeři pískají. Šantovka Tower má umetenou cestu, ač má vyrůst v ochranném pásmu památkové rezervace, kde řadoví občané a stavitelé do výšky stavět nesmějí.
7. Občan na posledním místě
Transparentní vedení je jen na papíře. Investiční komise, která má kontrolovat stamiliony, se neschází, a co radnice plánuje, netuší ani zastupitelé. Vyřídit něco na magistrátu znamená pro občana překážkový běh. A participativní rozpočet? Zapomeňte!
